Aktuálně od vody

Na této stránce můžete sledovat některé naše vycházky a úlovky. Celou fotogalerii našich úlovků naleznete zde >>>.

nejnovější novější

12/28

starší nejstarší

Cesta za polární kruh 2021 #7 24.09.2021, David Havlíček

Den sedmý. Ráno nevstáváme. Plány natočit východ slunce nad jezerem se tím rozplynou jak pára nad hrncem. Aby také ne. Oslava byla mohutná a zážitek je potřeba strávit. Něco mi ale říká, že mi to stejně dojde až za dny, týdny... Možná to budou i měsíce. Taková ryba se opravdu tak často nevidí. Ze spacáků tedy vylézáme do slunného dne až před polednem. Na vodu už nevyrážíme. Zvolna se sbalíme a vyrážíme hledat nové místo. Představa je vcelku jasná. Tedy alespoň moje. Vysnil jsem nám oblasti, kde se za jezer stává řeka a naopak. Ideálně aby tam byla i peřejnatá voda. Tedy abychom mohli na kajaky na štiky a okouny a stejně tak po břehu za pstruhy. Nalézáme tři slibná místa. Když dorazíme na první, čeká nás milé i nemilé překvapení. Řeka je úchvatná, jsou tu jak peřeje a klidná místa, jezero nedaleko a místo k táboření luxusní. Voda je ale kalná jak po dešti a o pár set metrů výše je v řece bagr a něco bagruje. Chvíli uvažujeme. Já bych i zůstal, ale kluci jsou proti. Hluk a vůbec přítomnost civilizačních prvků je otravná. Jedeme tedy dál. Cestou prochytáme krátce malou říčku. Asi čtvrt hodiny nikdo nemá ani klep a říčka se zdá být "mrtvá". Není. Ondra hlásí rybu a po hezkém souboji fotíme překrásného divokého pstruha asi 45 cm. Jedeme dál. Další vytipovaný flek nalézáme asi za hodinu. Tyvole! Zase bagr!? Se zbláznili? V divočině? Proč?! Prcháme pryč. Další místo je nezajímavé. Hmmm, to dnešní hledání bude asi delší... Ondra nalézá jezero a místo u spojky k dalšímu. Na fleku je celkem pěkně, říčka je plná pstruhů, ale byli bychom na návětrné straně. A fouká opravdu zostra a vítr má sílit. To nepůjde. Hledáme dál. Další hodinový přejezd k řece. Tábořiště slušné, voda zvláštní. Nedaleko by ale měly být peřeje. Než je ale prozkoumáme, shodujeme se, že se nám tu zas tak moc nelíbí a jedeme tedy dál. Cestou nalézáme na mapách zajímavou řeku, plnou peřejí a na jejím konci členité jezero. Vypadá úchvatně. Po další hodině jízdy nám znemožní další putování závora. Sakra. Přichází lehká panika. Zkoušíme vyjet po lesní cestě proti proudu, kde by mohlo něco... To snad neeee! Opět bagr v řece. To si děláš pr....!? Uprostřed laponské divočiny třetí bagr??? Jdeme alespoň omrknout řeku. Vypadá moc pěkně, ale... Kluci jdou proti vodě, já po proudu a potkávám operátora bagru. Dáváme se do řeči. vysvětluje, že řeka, která nám klukům z čech připadá naprosto úchvatná a panenská, obnovují do přírodního rázu. Poslouchám s otevřenou hubou. Prý byla řeka před sto lety splavněna kvůli plavbě dřeva a oni nyní do koryta přesouvají velké balvany, aby se rybám více dařilo. Naprosto neuvěřitelné. Ale je to tak. Operátor mi na závěr milého hovoru dá i pár tipů na ryby a táboření. Prý máme jet na nedaleké jezero, kde jsou velcí okouni a štiky a odtud je kousek říčka plná pstruhů a lipanů. Tak paráda! Loučíme se a vyrážíme. Za chvíli jsme u jezera. Tábořiště je sice u cesty, ale je pěkné. Postavíme tábor a kluci valí na vodu. Já chvíli úřaduji v "lake office" a v hlavě se mi rodí plán. Ondra s Radimem zůstanou na jezeře a my s Honzou omrkneme tu říčku plnou pstruhů. Za dvacet minut jsme na místě, ale říčka nikde. Prý jsme něco přejeli, ale bylo to "mikro". Couvám. Skutečně tu něco je. Je ale maličká a skryta v divokém porostu. Natěšení vyrážíme. Následující dvě hodiny jsou muka. Extrémně těžký terén, říčka malá, mělká, zarostlá. A ani náznak záběru. Ten bagrista si z nás nejspíše vystřelil?! Prcháme a přejíždíme na velkou řeku, kde byl bagr. Chvilku chytáme, ovšem bez záběru a za tmy kapitulujeme. Do tábora se vrátíme za tmy. Kluci nachytali docela dost okounů, i pěkných a nyní večeří u ohýnku. Nahážeme do něj pár brambor v alobalu, zbaštíme je a jdeme spát. Uvidíme ráno, co nám další den přinese...

Předpověď počasí na další den: velmi silný vítr, jasno, 16-20°C. Budík 5:00.

Cesta za polární kruh 2021 #6 23.09.2021, David Havlíček

Den šestý. Ráno vstáváme pozdě. Sice tím promarníme šanci na další pěknou rybu, ale to nevadí. Čeká nás přejezd a hledání nových míst. A to bude náročné. Někdy se totiž pěkný revír a místo na táboření objeví rychle, ale obvykle tomu spíše předchází stovky ujetých kilomentrů, desítky zastávek a pátrání po informacích. Na dnešek je v plánu prozkoumat mimořádně členitou část jezera pod horami a řeku pod ním. Okolo oběda máme sbaleno a vyrážíme. Cesta je takřka celá šotolinová a plná děr. Musíme tedy pomalu. U jezera by měla víceméně končit. Takže cestujeme na "konec světa". Cestou několikrát přejíždíme řeku. Pohled na ní je okouzlující a vlastně mám chuť to u ní zapíchnout a hledat místo zde. Jenže to by v této čarokrásné zemi člověk nikdy nikam nedojel. Vše působí nádherně, panensky a plné ryb. Pokušení tedy odoláme a jedeme dál. Odbočku "na konec světa" na poprvé míjíme. Najít ji opakovaně se mírně komplikuje. Není tu signál a najít něco v mobilu takřka nemožné. Spoléháme tedy na paměť a navigaci v autě. Odbočku nalézáme. A je to past! Sakra! Je tu závora. Zamčená. Tím se celý plán ruší. A plán B nemáme. Nedá se nic dělat, pojedeme tedy na slepo kolem jezera z druhé strany a budeme hledat. Následujících několik hodin se skládá z několikakilometrových přejezdů, zastávek a prohlídek míst. Takřka na každé odbočce jsou chaty, nebo je přístup k jezeru mizerný a nelíbí se nám. Asi desátá odbočka je ale nadějná. Celkem hezké tábořiště u jezera s ohništěm, přístup do vody super. A pohled na jezero kulervoucí. Tady zůstaneme! Postavení tábora je otázka mžiku. Přeci jen už je to rutina. Osedláme kajaky a hurá na vodu. Je tu ale zrada! Prvních několik set metrů je hloubka jeden metr a dále na jezeře sice nalézám i tři, ale ryby nikoli. Pokouším se jet dál na jezero. Hloubka pomalu klesá, ryby ale nevidím a ani záběry nejsou. A začíná silně fučet. Po dvou hodinách tedy hážu ručník do ringu. To by se asi nestalo, kdyby se mi v hlavě nezrodil plán. Plán C. Vydám se tedy zpět a postupně klukům říkám, co mě napadlo. Souhlasí a přidávají se. Cesta zpět je brutální. Je proti silnému větru a sluníčko je těsně nad obzorem a pálí do nás jak reflektory na Hollywoodské hvězdy na předávání Oskarů. Připadám si jako svářeč po šichtě bez brýlí. Nicméně nás vpřed žene další průzkumná mise. Pojedeme totiž prozkoumat nedalekou řeku. Dokonce nalézáme místo se signálem a informace o revíru a povolenkách. Sbaleni jsme rychle. Pojedeme totiž na lehko, jen s pstruhovo/okounovou výbavou.

Když dorazíme k řece, jsme okouzleni. Je nádherná a v jejích vlnkách se zrcadlí blankytně modré nebe s pár beránky v dáli. Na hranici viditelnosti vidíme hory a na jejich vrcholcích sníh. Úchvatný pohled. Honza je u vody první a hned prvním hodem tahá lipana okolo 40 cm. Já teprve navazuji. Ondra jde kousek proti proudu a Radim ani nevím. Přicházím k vodě. Volím flek, kde jsem sám. Nabitou mám osmicentimetrovou hnědostříbrnou nymfu na čeburašce 5 g. Ani neslezu úplně k vodě a nedočkavě nahazuji. Hod se mi moc nedaří a nástrahu vedu trochu jinudy, než bych si představoval. Čtvrtý kontakt se dnem je konečný. Nástraha je mezi kameny a já trhám. Navazuji tedy stejnou sestavu. Vlastně mírně jinou. Barva nymfy je černoprůhledná s glittery. Nahazuji. Tentokrát už do správného místa za kámen. Mám v plánu vyjet z tišiny a díky úhlu podržet v mírném propadu nymfu v proudu, kde tuším prohlubeň. To taky dělám. Potáhnu, klesám, potáhnu a ... BUM. Dostávám petelici do prutu jak od bolena. A následně jsem jen divák. Ryba to napálí peřejemi dolů. Dobře třicet metrů jen čumím jak puk. Pak se zastavuje a nejsilnějším proudem jede proti vodě a směrem ode mě. Skoro jak parma. Ty tu ale přeci nejsou!? Pohyb se najednou zastaví. Nejde to ani ke mě, ani ode mě. Špička se ale pohupuje, takže tam asi je!? Nabývám dojmu, že jsem něco podsekl. Nic jiného mě nenapadá. Nicméně zvědavost je silná a červíček pochybnosti ještě silnější. Proto neváhám, úplně povolím brzdu a na couváka vylezu na lávku. Zkusím to shora. Děsí mě totiž představa, že se šňůra o kameny předře a ryba bude fuč. Shora to jde už líp. Ryba si ale dělá, co chce. ULkový ágeskový prorex zatím hraje druhé housle. Způsob boje ryby mě začíná přesvědčovat, že podseklá není. Asi je prostě "jen" velká. Chvíli se pereme a když pak zahlédnu mohutné pstruží tělo, mám pocit, že budu potřebovat lékaře. Nyní přichází čas na klíčové rozhodnutí. Vezmu to zprava, nebo zleva? Honza říká, že by šel na původní stranu, mě se naopak zdá lepší ta jeho. Menší proud, hlubší voda - menší riziko přeražení šňůry o šutry. V souboji pomalu získávám navrch. Je tu ale komplikace. Máme jen mikro podběrák. Do něj by se vešla tak půlka ryby. Naštěstí jsem dal před odjezdem do auta větší. Ondra pro něj tedy sprintuje a já opatrně rybu unavuji. Když se Ondra vrací, rybu už vidím. "Tyvole ten bude mít snad šedesát!!! Potočák jako kráva!!!" křičím na něj. Podběrák připraven a rybu navádím ke břehu. Nechce. Kotrmelec. Ani nedýchám. Jestli jsem byl nervózní včera, tak dnes ani nevím, jak to popsat. Spíše bych ty včerejší pocity nyní popsal jako ledový klid na sedativech. Další pokus o navedení. Ondra po rybě sáhne, ale hned dá zpátečku a počká, až ke břehu sám dopluje, mocně máchne a ryba je v síti! S nedůvěrou na něj koukám a na krátko zauvažuju, jestli to není sen. Tohle jsem totiž ještě nikdy neviděl a ani v nejdivočejších snech o takové rybě nesnil. Potočák je doslova brutální. Jsem tak vykolejenej, že shazuju boty a lezu za ním do ledové řeky. Nechci mu pokřivit ani šupinu. Míra ukazuje 71 cm. Já se z toho snad fakt pos... Pstruha rychle fotíme. Radim drží podběrák s rybou ve vodě, Ondra fotí, já rybu vždy je na krátko přizvednu nad vodu. Je v super kondici, má silné dlouhé tělo, dech beroucí barvy. A ta hlava!!! Vše jde rychle a pouštím ho. A nemohu se vzpamatovat. Svatý Petr mi daroval něco, o čem jsem fakt ani nesnil. Dál už nechytám. Kluci ještě vytahají pár Lipanů a Ondrovi utečou z pstruhového vybavení dvě slušné štiky 80+. A pak mi říkají, že jedeme. Já nechci, chci aby chytali, ale že prý ne. Že je důvod k oslavě. Že tam máme tu slivovici :-))) No a ze zbytku dne si pamatuji jen cestu zpět, oheň, kořalku, rádoby ichtyologickou debatu, kořalku, oheň, kořalku, prý polární záře, kořalku a... Dobrou noc!

Předpověď počasí na další den: silný vítr, jasno, 15-20°C. To bude hustý... Budík vypínám, po oslavě bych stejně nevstal :-)

Cesta za polární kruh 2021 #5 22.09.2021, David Havlíček

Den pátý. Noc doslova protrpím. Dlouho nemohu usnout a když se to podaří, stejně mě budí nedávno prohrané souboje. Neustálé přemítání, zda něco nešlo udělat jinak. A také jistá frustrace z neúspěchu. Co si budeme povídat, chtěl bych zase dostat pěknou rybu a na rovinu - potřebuji si také dokázat, že to umím. Oba způsoby lovu velkých pstruhů v těchto končinách jsem významnou měrou objevil a rozvinul a zatím jsem chytl kulové. Co naplat, že jsem měl rybu na prutu. To může říct každý. Tady prostě platí okřídlené klišé: ukázaná platí. Takže se opět dobře nevyspím. Konec konců tří až čtyřhodinový příděl nočního spánku moc není. Proto první budík zamáčknu. Druhý mě trochu probere a třetí vytáhne ze spacáku. Vylézám. Řeka je opět zahalena oponou z mlhy a mlčí. Ani náznak nějaké aktivity. Stále vyhlížím vzácný moment, který jsem tu zažil před lety. Desítky velkých pstruhů lovily, kam jsem dohlédl. Jenže tenkrát jsme na to jen čuměli s otevřenou hubou a myšlenka lovit je na gumu bez zátěže z hladiny se ještě ani nezrodila. Dnes už vím, jak v takovou chvíli na ně, ale zase nemám příležitost. Postavím vodu na kávu, ubalím si cígo a tiše budím kluky. Reaguje pouze Radim. Jdu tedy na to. Parťák bude. Drtím u dna včerejší montáž, která byla sice úspěšná, ale smolná zároveň. Bez odezvy. Asi po deseti hodech měním prut. Nového Kickera XL bez zátěže nahazuji do proudu a nechávám pracovat. Pomalu spouštím proudem a usrkávám kávu. Na hladině sice aktivita není, ale co kdyby... Nic. Nástrahu stahuji a nahazuji k protějšímu břehu s cílem jí naplavit na rozhraní tišiny a proudu asi 70 metrů po proudu u druhé strany. Hod se povedl a nástraha směřuje do nadějného místa. Jakmile ho dosáhne, zaklapnu naviják a opatrně srovnávám šňůru. Když je srovnaná, zahájím pomalé couvání s křižováním proudu kombinované se zastavením. Na vysvětlenou - snažím se, aby nástraha imitovala slabou rybku, která nezvládá proud a pomalu couvá a přitom křižuje řeku. A občas dokáže v proudu zastavit. To mají pstruzi rádi. PRÁSK! Do prutu dostávám mohutnou mordu a na hladině se udělá mocný závar. JE TAM! A po pár vteřinách tuším, že je to ON. Těžká ryba se jen válí v proudu a zvolna klesá ke dnu. "Radimééééééé, makééééj, je táááám", volám na parťáka, který se teprve zvolna souká ze stanu. Pstruh, tedy doufám, zvolna jede hlubinou směrem ke mě. Přesto urguju Radima, aby mi pomohl s podebráním. Najednou však, jak když v rybě sepne turbo, se otočí a prchá po proudu. "Neeeeee, to neeee. Svatý Petře, nechci to zažít znovu!", běží mi hlavou prosba k našemu patronovi. Pstruh jakoby mě slyšel a mění po asi dvacetimetrovém úniku strategii. Otáčí se proti proudu a já opatrně získávám metry. Jsem opatrný a něžný jak na první holku. Jak kdybych procházel v pohorkách porcelánem. Nechci nic pokazit. Přichází další pokus o únik po proudu. Ten ale odrazím a ryba se pomalu blíží. To už Radim pevně svírá velký podběrák. Když se ryba vyvalí na hladině, suše polknu, snažím se uklidnit třes v kolenou a modlím se, aby se něco nepokazilo. Šplouch. Nepokazilo. Je tam! A já se mohu se kochat pohledem na velkou silnou rybou v podběráku. A především nádhernou. Je nejen dlouhý, ale nesmírně vysoký a vyžraný. "Ondroooooooo, mám obrovskýho pstruháááááááá!", křičím na Ondru, protože ho jednak musí vidět a také vyfotit. Překvapivě ze stanu vylézá rychle. Zaregistroval souboj a už tušil, co se děje. Rybu měříme. 70 cm. Neskutečný. V tom autě jsem to předpověděl skoro přesně. Tedy u Ondry o cenťák, u sebe přesně. Hustý! Rybu dokumentujeme a odhadujeme váhu na cca 4,5 kg. Neuvěřitelná fiš! Osobák jak prase!

Jsem v rauši a užívám si okamžiku. Dočkal jsem se! Dokázal jsem to! A stálo to za to!!! "Ondro, žerou, jdi házet!", vybízím Óňu k akci, když už vstal. "No joooo", odvětí a vyšle také Kickera na hladinu. Netrvá to dlouho a má také rybu. Prvním hodem! Neskutečné. Souboj je o něco kratší, ryba je ovšem jak malovaná. Nádherně vybarvený tlusťoch 56 cm. Pak spokojeně sedneme k ohništi, srkám kávu a hulím balený cígo. A je mi skvěle! Už nemusím ani chytat. Diskutujeme a prohlížíme fotky. A snídáme. Pak kluci taky zkusí něco vyházet, ale už je po aktivitě. Jen Honza odpoledne dostává jednoho menšího. Tuším 56 cm. To je teda jízda! Zbytek dne chytám s obrovským uvolněním. Nervozita ze mě spadla a dvouletá touha je ukojena. A výsledky tomu odpovídají - chytnu jen pár dorostenců do 40 cm. A večer dokonce souhlasím s vyjížďkou na jezírka. Tam se chytí docela dost okounů, ovšem nic, co by stálo za dokumentaci. Večer ještě zodpovědně hážeme, ale žádný další gigant už o setkání s námi nestojí. Spát jdeme poměrně brzy - zítra se opět vydáme na cestu a budeme hledat nová místa, nové zážitky, nová dobrodružství. Usínám rychle, dobře a spím tvrdě. JO! TO BYL ON!

Předpověď počasí na další den: bezvětří, jasno, 18-20°C. Neskutečné počasí. Budík 4:20. Není přeci potřeba vstávat

Cesta za polární kruh 2021 #4 21.09.2021, David Havlíček

Den čtvrtý. Nemohu dospat. Zdá se mi o mohutných závarech obřích pstruhů, o ohnutém prutu a kvílející brzdě a o barvách šatu, který tito krasavci v křišťálově čisté vodě oblékají. Mám několik budíků po deseti minutách. Sny o rybách mne ale natolik unaví, že mne ze spacáku vytáhne až ten třetí. Místo 4:00 tedy vstávám až 4:20. Řeka je zahalena do tajemné mlhy. Ale už je světlo. Sakra. Hned lituji, že jsem netrefil přechod z šera do světla, což považuji za nejlepší. Řeka tiše plyne, žádné zálovy. Proto nespěchám, užívám si kouzlo okamžiku a čekám, až se mi uvaří voda na kávu. Pak se tiše a citlivě snažím probudit nějakého parťáka. Jenda i Ondřej mě pošlou vcelku nekompromisně do řitě a uspěju jen u Radima. Zaliju si kávu a jdu házet. Poměrně brzo dostávám záběr a vytáhnu ranního fešáka. Je překrásný, ale není to ještě on. Hážu dál. Sluníčko pomalu krájí a rozpouští mlhu. Přidává se ke mě Radim. Trochu mu to vstávání trvalo, ale na rozdíl od těch polehounů vstal. Dostávám na nymfu u dna pěkný kopanec. Ryba se ale silně nebrání a vyklube se z něj další pstruh okolo 45 cm. Také krásný, ale stále to není ON. Proud je silný a obtížně se dostávám ke dnu. Přidám na váze (na 20g) a brzy dostávám ten pravý kopanec od silné ryby. Mocně se vlní u dna a já vím, že tohle už je ON! Bohužel mi asi po dvaceti vteřinách padá. Skoro bych se v tu chvíli rozbrečel. Je 8:00, když slyším zip stanu. Z něj se jak motýlek z kukly vyklube Ondra. Vyspinkaný do růžova. Uvaří si čas, nasnídá, přijde za námi, dá pár hodů a z hladiny na Kickera vytáhne půlmetrového nádherňáka. Hm, a jak je mám přesvědčit, že se vstávat musí!? Tady je něco špatně

Cesta za polární kruh 2021 #3 20.09.2021, David Havlíček

Den třetí. Den, kdy hodláme překročit polární kruh. Na brzké ranní vstávání, zdá se, jsem naladěn jen já. Přesto se mi daří kluky ráno vysypat ze spacáků. Kávička a vyjížďka na na jezero, kde jsme před lety slušně zachytali velké okouny. Cestou ale plán měníme a jedeme na jiné, kde okouni také z rána dobře fungovali. Bohužel k vodě dorážíme až okolo šesté, tedy dvě hodiny po rozbřesku. A okouní eldorádo se nekoná. Buď jsme tu pozdě, nebo jim ani tady pokles teploty vody na chuti nepřidal. Ondrovi okouní nástrahu atakuje pěkná štika. Okamžitě bere do ruky štičí sestavu a během pár hodů ji vyndá. Jelikož stojí za dokumentaci, volá na mě. Měříme a fotíme. Krásných 93 cm. Následně se sem tam trefujeme do okounů, ale spíš menších. Já pak objevím velké hejno v mělčině, poblíž podvodní vegetace. Ryby okolo 30 cm tahám na hod. Po několika desítkách ryb táhnu rybu, která by jistě stála za vyfocení. Má hodně přes 40 cm. Bohužel z háčku padá. Po půl hodině ryby mizí. Čas běží. Okolo poledne se musíme vrátit, zabalit všechny krámy a vyrazit na několik set km dlouhý přejezd za pstruhy. Máme ještě hodinku rezervu. Přejíždíme tedy na osvědčený štičí flek. Ryb moc nevydá, ovšem záběr na mou hladinovou kreaturu stojí za to. Po krátkém souboji předkládám před objektiv raritní úlovek se starým háčkem v koutku. Štika má 97 cm, hlavu má jak štika 110 cm, tělo naopak jak průměrná šedesátka. Možná méně. Takovou štiku jsem ještě neviděl. Váha odhadem 2,5 kg. Zvláštní... Pak rychlé balení, při němž zažíváme lehký šok. V kotli, kde se večer vařila rýže, nalézáme tři utopené myši. I přes to, že na něm byla poklice